Myslím si, že nejsem jediný člověk na planetě, který by si nepřál auto. Já jsem si přála auto opravdu celý život. A myslím si, že už snad v prenatálním stavu jsem si přála mít auto. Protože opravdu vám můžu odpřisáhnout, že opravdu neznám jiného člověka než mě, který bys tak z celého srdce přál auto. A to už jenom kvůli toho důvodu, že můj táta a taky moje máma byli dříve závodníci v autech. A sice ne úplně profesionální, jako třeba vidíte v televizi, ale moje máma s tátou jako dospívající jenom tak pro radost závodili v autech. Závodili za náš kraj. Nebylo to žádná profi cena, ale i tak to bylo velice zábavné. A i v dnešní době, po dvaceti pěti letech je jméno mého otce a mé matky taky v našem kraji docela hodně známé. Líbí se mi to a já to mám asi v krvi. Moje máma mi to řekla, že by si přála, abych také jezdila závodně.
Protože vždycky chtěli, aby jejich dítě taky šlo v jejích šlépějích. Jenomže bohužel mně se to vůbec nepodařilo. Teďka mám špatný zrak a nosím silné brýle. Vidím opravdu křivě a dvojitě a taky na dálku vidím opravdu hodně špatně, takže my bohužel žádný lékař mi nepovolil, abych si mohla udělat řidičské oprávnění.
A věřte mi, že mě to opravdu hodně mrzí a taky mě to vadí jenom kvůli tomu, že rodiče si přáli, abych jezdila autem závodně. A bohužel to nedopadlo. A taky mi samozřejmě vadí, že je to velice nepraktické, protože se musím spoléhat na autobusy a na vlaky, protože nemám vlastní automobil. A věřte mi nebo ne, ale nemít auto je opravdu velmi nepraktické, protože taky nevím, jak budu jezdit do práce, když budu mít směny. Autobusy mi v té době vůbec takhle nejezdí. Někdy si říkám, proč zrovna já jsme musela mít takovou smůlu a všechny problémy se zrakem jsme si musela odbít jenom já. Zatímco nikdo v rodině, kromě babičky, od které to mám, nikdo nemá.